BABKA ŤAPKA

Ukázka z knihy
B A B K A   Ť A P K A
na kraji světa aneb
N O V Ý  Z É L A N D
očima české babičky

Titulní strana


„Rozhodla jsem se, že pojedu na Nový Zéland,“ prohlásila jsem jednoho večera ke své bridžové partnerce, když jsme právě měly při turnaji hrací přestávku.

„No, ty jsi se zbláznila! V tvým věku? Víš, co je to za cestu! A proč zrovna tam?“

„Včera jsem slyšela v televizi vypravovat paní Dášu Bláhovou, bývalou herečku z brněnského divadla „Husa na provázku“, která kdysi emigrovala do Austrálie a teď žije střídavě tady a tam, že se právě vrátila ze čtrnáctidenní dovolené na Novém Zélandu.“

„No a to ty tam musíš honem jet taky?“ ptala se Marcela.

„Počkej, až ti to všechno řeknu, nech mě domluvit!“ Mohla jsem se tedy konečně nadechnout a pokračovat.

„Mimo jiné vypravovala taky o tom, jak se tam potkala se skupinou sedmdesátiletých babiček z Austrálie, které jezdily od města k městu, a že je moc obdivovala. Tak jsem si řekla, že když tam takhle můžou jezdit babičky z Austrálie, tak co bych tam nemohla jet taky já?“

„Prosím tě, neblázni! Ty si totiž vůbec neumíš představit tu hroznou cestu. To je přes dvacet hodin v letadle. Já jsem byla několikrát služebně v Číně a že jsem byla mladá, ale ta cesta byla vždycky strašná!“ Marcela se na mě docela vážně podívala a určitě to se mnou myslela dobře. „Pořád si stěžuješ, jak tě bolí záda, při bridži sedíš na balónku a teď se chceš vydat na takovou cestu? Neblázni!“ Trochu se odmlčela, aby hledala další důvody, kterými by mě od cesty odradila.

„Vždyť přece nemusím letět všechno v jednom kuse! Prostě si někde dám pauzu, to snad jde?“ začala jsem přemýšlet prakticky. „Mám dost času, tak je jedno, jestli poletím dva dny nebo tři!“

„Leda tak, to by šlo, že bys přerušila let v Singapuru,“ souhlasila se mnou.

„To není špatnej nápad.“

„No, konečně.“

„Ale stejně! Nedávno jsi ještě přemýšlela, že si koupíš na starý kolena auto a budeš s pejskem objíždět republiku a teď zas tohle? Ty jsi stejně blázen!“ uzavřela Marcela svoje moudra.

„S tím autem, to byl takový můj sen. Říkala jsem ti přece, že jsem do dvaceti let jezdila denně autem ráno pro zboží do našeho obchodu.“

„No jo, to ale byl úplně jinej provoz na silnicích než je dneska, vždyť to taky bylo před padesáti lety“ skočila mi Marcela do řeči.

„Jasně, to všechno chápu, kvůli tomu jsem ale od auta neupustila. Když jsem totiž jela nedávno s našimi do jižních Čech, tak jsem z něho vystupovala jako stará bába, jak mě všechno bolelo. Takže jsem usoudila, že vozit si zadek v autě už pro mě není.“

„Konečně jsi dostala rozum! Jenže jeden bláznivej nápad tě pustí a hned máš druhej! Kam na to chodíš?“ rejpala Marcela stále dokola.

„Přece si pamatuješ, jak jsem ještě nedávno silně pajdala. Přes dva roky to trvalo a náš doktor, ke kterýmu chodí celá naše rodina už přes třicet roků, když jsem za ním přišla, že mě bolí levá kyčel a koleno, pořád jen tvrdil, že musím shodit nějaký to kilo, a dával mi čím dál silnější prášky proti bolestem, protože normální analgetika mi už nezabírala.“

„To si pamatuju, jak jsi říkala, že tě bolí každej krok,“ potvrdila Marcela.

„No, a když jsem se vrátila loni po létě do Prahy, tak jsem ti najednou zjistila, že když si oblíkám ráno kalhotky, že se neudržím na levý noze, jak mě bolela. Hned jsem za ním letěla, a když jsem mu to vylíčila, tak ti vyskočil ze židle, jako když do něj střelí, a povídá: „Ukažte mi stehna“. Tak jsem si vyhrnula sukni a on zase, že nic nevidí. Pak si na ně sáhnul a vychrlil na mě úplnou hrůzu. Že mám na tý levý noze výrazný úbytek svalový hmoty a že mi hrozí ochrnutí nebo operace páteře. A ještě dodal: „já to vidím na tu operaci, ale nejdřív musíte urychleně na neurologii! A ještě dneska. Urychleně!“

Sedl si, napsal doporučení a ještě dodal: „Paní doktorka je trochu blázen, ale jinak je dobrá.“

„Tak nebyl to blbec! Nejdřív mě nechal dojít až do těchhle konců, pak mi úplně neomaleně sdělí, že buďto ochrnu nebo budu muset jít na operaci páteře a nakonec ještě pomlouvá svoji kolegyni. Ale von už je dost starej a myslím, že už dlouho přesluhuje.“

„No, ale proč mi to říkáš? Jak to souvisí s tím bláznivým nápadem jet na Nový Zéland?“

„To ti hned vysvětlím,“ pokračovala jsem. „Nejdřív mě paní doktorka Ciupová, to je ta neuroložka, poslala na nějaký speciální vyšetření, kde do mě pouštěli elektrickej proud, což bylo docela bolestivý. Pak mi navrhovala tu operaci, jenže moje sestřenice lékařka, ale v jiném oboru, mi důrazně kladla na srdce, že si žádnou operaci páteře nemám nechat dělat, že se to dá rozcvičit. Tak jsem to odmítla a ta, podle našeho doktora bláznivá, mi řekla, že teda udělá všechno proto, abych na tu operaci nemusela. Napsala mi lístek pro rehabilitační sestru paní Zahradníkovou a dnes, po půl roce rehabilitace a mýho každodenního vytrvalýho cvičení, mě kyčel ani koleno už nebolí. Nebolí mě při chůzi už vůbec nic a naopak si to kráčím jako nějaká třicítka. Tak jsem si řekla, když jsem teď na tom tak dobře, že pojedu na Nový Zéland, když si nemůžu koupit to autíčko. A to je celej ten můj myšlenkovej pochod s mojí cestou. Pojď, už nás volají, jdeme hrát!“

Ještě ten večer se to všichni v klubu dozvěděli, a tak jsem si musela vyslechnout řadu poznámek, víceméně odmítavých, že je to moc daleko, ale také štiplavých, což svědčilo o tom, že jsou lidé stále ještě závistiví. Nic mě už ale nemohlo odradit.

Asi za měsíc nato jsme měli v Praze celostátní setkání bývalých členů Skupiny katolické mládeže. Jak se kdo má a co dělá, nebralo konce a tam jsem se s mým plánem také svěřila. Načež jedna holka, no holka, dneska už je to taky babička, prohlásila, že je teď právě na Novém Zélandě její sestra Jarmilka s manželem, kteří v roce 1968 emigrovali do Austrálie. To byla pro mě moc příjemná informace, zvlášť, že jsem je oba znala. Jarmilka totiž také chodila do Skupiny katolické mládeže a její manžel byl dokonce v Děčíně, kde jsem do svých dvaceti let žila, mým trenérem na košíkovou. Tenkrát ale spolu ještě ani nechodili. To jsou věci! Dostala jsem na ně do Sydney telefon a adresu a začala jsem žhavit dráty. Samozřejmě, až když jsem věděla, že už jsou doma.

Mezi Sydney a Prahou se ihned rozvinulo čilé spojení a za měsíc jsem od nich dostala devítistránkový dopis, což byl vlastně itinerář celé cesty, včetně doporučení všech výletů v tom kterém místě pobytu. „Musíš začít na Jižním ostrově,“ psal Míla ze Sydney, „protože je blíž k Antarktidě a začíná tam zimní období dřív než na Severním.“

Když jsem si šla do cestovní kanceláře, která se zabývá leteckou dopravou, zajistit rezervaci letenek, bylo mi řečeno, že British Airways jsou nejlevnější, a protože jsem ještě nikdy v Londýně nebyla, přestože jsem po něm moc toužila, objednala jsem si rezervaci tak, abych zde mohla strávit tři dny.

Jednoho dne jsem hledala ve Zlatých stránkách někoho ze zdravotnictví, když jsem narazila na zastupitelské úřady. Čistě ze zvědavosti jsem nalistovala Nový Zéland a skutečně jsem našla honorární konsulát. Když jsem vytočila jejich číslo a chtěla informaci ohledně viza, bylo mi velice ochotně řečeno spojení na jistou agenturu, která mi prý všechno zařídí. Bezva! Asi za měsíc přijel za mnou do Prahy mladý inženýr Tomáš Skotnica z Frýdku-Místku a myslím, že byl z mé osoby trochu vyveden z míry. Netajila jsem se, že mi je už dvaasedmdesát let a že chci být tam a tam a vidět tohleto a támhleto. „Všechno vám to zařídím k úplné spokojenosti, uvidíte. Už jsem se takhle postaral o hodně lidí, kteří chtěli jet taky sami.“

Pustila jsem se do opakování angličtiny, hlavně gramatiky. Učila jsem se ji ještě za války, když jsem jako dítě docházela jednou týdně s ostatními dětmi tajně do bytu k paní profesorce. Za války byla totiž výuka angličtiny u nás od Němců zakázána. Po válce jsem se setkala s jednou rodilou Londýňankou, manželkou našeho letce, která k nám chodila do krámu nakupovat, a ta se nabídla, že bych k ní mohla chodit jednou týdně ale jen na konverzaci. Na to, aby mě normálně učila, si netroufala, protože to nebyla žádná učitelka. Ale od ní jsem pochytila nádhernou výslovnost. Pak jsem už celý život nikdy ke svému povolání angličtinu nepotřebovala, takže se mi všechno z hlavy zase vykouřilo. Hovořila jsem jen tehdy, když jsem v Praze viděla nějaké cizince, jak prohlížejí mapu Prahy, tak jsem se vždycky nabídla s pomocí, a to byla celá moje anglická konverzace. Takže jsem ovládala jen několik frází. Ale moje slovní zásoba byla moc chabá.

Při příležitosti výročí šesti stého čtyřicátého pátého roku položení základního kamene ke Karlovu mostu jsem v televizi slyšela reportáž o tom, že si Karel IV. dal vypracovat horoskop. Dokonce přesný den a hodinu, kdy má poklepat kladívkem na základní kámen, aby stavba měla úspěch. Několik dnů jsem o tom přemýšlela, až jsem zavolala jedné známé pražské astroložce. Byla to paní Zoša Kinkorová, která hodně publikuje v astrologickém týdeníku „Astro“ a kterou odtud znám.

„Nezlobte se, ale já o prázdninách horoskopy neposkytuji,“ byla její strohá odpověď.

„Prosím vás, mně se nejedná o nějakýho muže nebo co mě čeká a nemine,“ nedala jsem se odbýt, „ale já jsem si vymyslela cestu na Nový Zéland a všichni moji známí mě od toho zrazujou, takže jen potřebuju vědět, jestli se tam mám vypravit nebo třeba počkat jeden rok. Prostě jestli mi budou hvězdy příznivě nakloněny.“

„Tak dobře, udělám výjimku, ale my odjíždíme zítra odpoledne na chatu, takže přijďte dopoledne v deset hodin.“

Nadiktovala jsem jí datum narození a řekly jsme si, kde se přesně sejdeme.

„Ještě mi řekněte, kdy budete odjíždět,“ dodala paní Kinkorová, „to potřebuji nutně znát.“

„Třetího února příštího roku přes Londýn a Singapur do Sydney a pak na Nový Zéland.“

Přece jen jsem měla určité pochybnosti, jestli ta moje cesta není skutečně nějaký bláznivý nápad, když mi to každý tak mohutně rozmlouval. Nechtěla jsem cestovat v nějakém houfu mně neznámých lidí, chci si všechno prohlédnout v klidu a v pohodě a taky přece musím odpočívat. Tohle všechno určité riziko s sebou nese, toho jsem si byla plně vědoma.

Druhý den jsme se tedy sešly a já jsem měla tu čest se seznámit s báječnou dámou v bílém kloboučku a zřejmě jsme si obě tak říkajíc padly do oka.

„Konstelace hvězd je vám velmi příznivě nakloněna a řekla bych, že to bude vaše osudová cesta.“

„Jak osudová?“ neudržela jsem svoji zvědavost.

„No, v tom příznivém slova smyslu, báječná a váš osud se tou cestou změní k lepšímu.“

Ještě jsme si chvilku povídaly, i když jsem ji nechtěla zdržovat ale ona se dokonce rozhovořila o tom, že teď píše třetí knihu a nemá vůbec na nic jiného myšlenky.

„Ještě něco pro vás mám!“ Už jsme se skoro rozcházely.

„Můj manžel vám vzkazuje, až budete v Christchurch, abyste tam pozdravovala paní Jindru Tichou. To je Češka, spisovatelka, která žije na Novém Zélandě, a tady teď vydala už šest knih. A jeden kritik se o ní vyjádřil, že jí jedno téma vystačilo na čtyři knihy. Tak ji od manžela pozdravujte.“

Asi jsem se dívala trochu nedůvěřivě, a paní Kinkorová tedy ještě pokračovala.

„Nebude vás chtít přijmout, ale nedejte se odbýt, protože by vám z tohoto setkání mělo vzejít něco dobrého.“

Měla jsem před sebou ihned další úkol. Když mám navštívit nějakou spisovatelku, tak o ní musím přece něco vědět! Nemůžu za ní přijít, aniž bych věděla, jak píše a co píše.

Začala jsem tedy běhat po Praze a shánět všechno od Jindry Tiché. Až na její první knížku jsem si je opatřila všechny a pustila se pilně do čtení. Byla jsem překvapena, jak píše otevřeně o svém životě, jak s manželem emigrovali do Anglie a co všechno prodělali, i to, jaký obrat její manželství vzalo. Pak mě moc potěšila její knížka o výletě na Saharu, a protože jsem tenhle výlet před lety také absolvovala, bylo mi to povídání dvojnásob milé. No a nakonec Pacific letters, zpráva o stavu Světa z druhého konce naší zeměkoule. Docela mě ty její knížky obohatily.

Také jsem se z nich dozvěděla, že nežije v Christchurch, ale v Dunedinu. To byla pro mne velice cenná informace.

Začala jsem se pomalu připravovat na cestu. Nakupovala nejlevnější filmy, samozřejmě po třiceti šesti snímcích, až jsem jich měla šedesát a usoudila, že by to mohlo stačit. Podle mých přátel v Sydney jsem měla na Novém Zélandu pobývat tři měsíce, abych měla nějakou reservu na případné špatné počasí a hlavně na odpočinek.

„Taky si musíš opatřit celosvětovou platební kartu! Lepší by bylo, kdybys měla dvě, protože se ti může cestou stát všelicos. Můžeš ji ztratit nebo ti ji bankomat nevrátí,“ radil Míla ze Sydney, když jsme spolu telefonicky hovořili. „Na Novém Zélandu se platí všechno kartou. Jak v obchodech, tak i v restauracích. I taxikáři berou karty!“

Zařídila jsem si tedy dvě mezinárodní platební karty a zase jsem pokročila o krůček dál k mému vytouženému cíli.

Jednoho dne mi volala dcera, že bych se měla naučit ovládat internet.

„Ty jsi se zbláznila!“ byla moje bezprostřední reakce. „Teď se mám na starý kolena učit pracovat s internetem? Vždyť víš, jak mi leze veškerá nová technika špatně do hlavy! Na to zapomeň!“

„Ale mami, přece nemůžeme být tři měsíce o tobě bez zpráv a pošta sem z Nového Zélandu jde určitě alespoň tři týdny. Až k nám přijedeš, tak tě to tady naučíme.“

Co jsem mohla dělat. Nakonec jsem uznala, že má pravdu, protože i kdybych jen dvakrát týdně telefonovala do Čech, no to by byl pěknej balík! Jak se blížil termín odjezdu, měla jsem stále silnější cestovní horečku.

Dva měsíce před odjezdem jsem znovu pocítila silné bolesti od páteře, a tak honem rychle zase k paní doktorce Ciupové na neurologii.

„Teď už skutečně doporučuji tu operaci“.

„Paní doktorko, to já přece nemůžu. Jedu totiž začátkem února na Nový Zéland!“

Oči se jí nádherně rozzářily a bylo vidět, že by nejraději jela hned se mnou.

„No to musíme udělat všechno pro to, abyste byla do té doby v pořádku!“ A znovu ke kouzelným ručičkám rehabilitační sestřičky paní Zahradníkové, která mi opět pomohla. Musela jsem rozšířit ranní cvičení o další prvky, a i když jsem se probouzela s bolestmi v páteři, těmito cviky jsem to vždycky rozehnala.

„Měla byste si koupit na cestu takový malý balónek,“ radila paní Zahradníková, „nafoukne se jen trochu a dáte si ho na sedadlo tak, abyste neseděla na kostrči. A taky nafukovací límec, ten je moc dobrý do autobusu. Samozřejmě si nesmíte zapomenout vzít s sebou zdravotní pás a v noci v něm několik hodin spát.“

Pondělí - 3. února 2003

Konečně nastal den D. Dcera s manželem i s vnučkami přijeli den před tím do Prahy, abychom se důstojně rozloučili a mě pak na druhý den odvezli na letiště.

Když jsem si stoupla do fronty k odbavení a přišla na řadu, byla jsem vyzvána, abych se nejdřív dostavila k anglickému komisaři. Už asi tři měsíce působil na pražském letišti a před jeho tvář museli předstoupit všichni cestující, kteří chtěli odletět do Anglie. Kontroloval všem budoucím návštěvníkům této země pasy, zda jsou věrohodnými občany.

Do Anglie se totiž právě hrnulo velké množství Čechů, kteří tam hledali lepší obživu, jenže ne všichni tam chtěli i poctivě pracovat, ale hlavně využívat všech možných sociálních dávek, které tady doma neměli.

A tak jsem i já, která jsem chtěla zůstat v Anglii, vlastně jen v Londýně, několik dnů, samozřejmě musela před anglického komisaře, který dlouho zkoumal můj pas, aby zjistil, jestli jsem důvěryhodná osoba, kterou by mohl do Anglie pustit. Byl to takový zamračený suchar, ze kterého už na první pohled šel strach. Docela jsem z něho měla trochu trému, ale když už to jeho zkoumání trvalo příliš dlouho, přešla mě trpělivost a takovou správnou mírou jsem se naštvala. Komisař nekomisař, vyndala jsem z kabelky složku, ve které jsem měla jako v malé knížečce sepnuty všechny letenky: Praha-Londýn, Londýn-Singapur, Singapur-Sydney, Sydney-Christchurch, Auckland-Sydney, Sydney-Londýn a Londýn-Praha. S energickým slovním doprovodem jsem to všechno strkala tomu váženému komisaři pod nos, až konečně blahosklonně kývnul, že mě jako do té Anglie pustí.

Do toho prostoru ke komisaři se vloudila i má nejmladší vnučka, děti jsou na všechno zvědavé, a jeho přísné oko spočinulo také na ní.

„A co tahle?“ a ukázal na Štěpánku. „Ta jede s vámi?“ zeptal se přísně.

„Ne,“ odpověděla jsem anglicky, „to je moje vnučka, která mě jen tady vyprovází,“ vysvětlila jsem mu.

Když jsem se konečně, ještě po nutném fotografování v letištní hale, s mojí rodinou rozloučila a přešla přes pasovou kontrolu, uvědomila jsem si, že teď budu tři měsíce jenom sama, a taky, že se už můžu spoléhat jenom na sebe.

Vzpomněla jsem si na můj první let v životě. Už když jsem měla dcery ještě malé, trápily mě problémy s páteří, a tak jsme na dovolenou do Beskyd všichni letěli, protože cesta vlakem v té době u mě vůbec nepřicházela v úvahu. Tenkrát to byla pro celou rodinu velká událost a všichni jsme to prožívali jako nesmírné dobrodružství. Měli jsme samozřejmě starodávné ruksaky a jak můj, tak i manželův bouřlivě při kontrole na kovové předměty pípaly. Můj muž, v kraťasech a se širokým kloboukem, tam měl ohromný zálesácký nůž, který musel samozřejmě odevzdat s tím, že ho v Ostravě dostane zpátky. A mně zase pípala velká třená bábovka, která byla zabalena v alobalu. Hrozně jsme se tomu tenkrát nasmáli.

Jenže teď je to úplně jinak. Jedu sama až k protinožcům a kdoví, co mě všechno čeká. Že bych byla v tomhle momentě nějak statečná, to jsem rozhodně nebyla a docela ve mně byla malá dušička. Co když všichni ti moji známí, kteří mě od cesty zrazovali, budou přece jen mít pravdu? Ale nebudou! Vždyť paní Kinkorová mi podle seskupení hvězd předpověděla jen to nejlepší. Dokonce to prý bude má osudová cesta, která změní k dobrému celý můj další život. Ale vždyť já si myslím, že žiju krásný život. Dělám jenom to, co chci, spím, jak dlouho chci, nikdo mi do ničeho nemluví. A že žiju sama? Bez muže? Už dvacet šest let! No a co? Leda, že bych potkala nějakého ovdovělého Čecho-Novozélanďana, který by mi snášel modré s nebe a nosil mě na rukou. Jenže na co? Hormony mně už dávají pokoj, tak na co muže? Jó, brala bych jednoho. Takového nějakého pohádkového džina, který by na povel vystoupil z kouzelné lampy, chodil za mnou a uklízel ten binec, co dokážu udělat. To je něco neskutečného, jaký já mám patent na nepořádek. Už moje matka mi vždycky nadávala, protože jsem svůj pokoj měla uklizený jen jednou týdně, když jsem ho musela v pátek odpoledne uklidit. V sobotu už to tam zase vypadalo jako v chlívku.

S sebou jsem měla všechny vouchery na ubytování v hotelích a vypsané spojení pro přesun z jednotlivých míst, včetně data, hodiny odjezdu a čísla spoje pro celý můj pobyt na Novém Zélandu. Samozřejmě včetně pobytu v Londýně a v Singapuru. V Sydney jsem byla pozvána k mým přátelům.

---

Večerní procházka u jezera Wanaka
Večerní procházka u jezera Wanaka

Jedeme dál a za další hodinku zase zastávka, tentokrát jen na pět minut na obhlídku vodopádu, který je nedaleko. Prostě ta cesta utíká jako voda, a než jsem se nadála, byla jsem ve Wanaka.

Je to klidné městečko, které se rozprostírá u jezera Wanaka pod horami Mount Aspiring N.P. Jsou tady velké možnosti sportovního vyžití, jak v létě, tak i v zimě.

Tentokrát řidič nerozvážel cestující po hotelích, zastavili jsme u Turistického centra, a jak tak přemýšlím, kde tady najdu taxi, osloví mě taková menší starší žena, a jestli nejsem paní Nyklová. Hurá! Když mě dovezla do své vily, kde pronajímala pouze dva pokoje, pozvala mě k sobě do prvního patra na kávu a zákusky. Tady vidím otevřené piáno, poprosila jsem, jestli si mohu k němu sednout, jenže má hlava přesně ví, jak co zní, ale prsty byly jaksi pozadu a ty potvory ne a ne najít tu správnou klávesu. No hrůza!

Raději jsem se věnovala kávě, když přijeli další hosté. Nahoru přišla fešanda, asi šedesátiletá, Američanka ze státu Karolina, ale hovořící německy, protože žila s manželem čtyři roky ve Vídni, kde vyučovala angličtinu. Hezky jsme si popovídaly, znala Prahu, jezdili po Novém Zélandu autem z půjčovny, budou tady celkem tři týdny, ale už se jim pobyt krátí a brzy už odletí zpátky do států.

Musela jsem si jít na chvíli lehnout, přece jen mě ta cesta zmohla, a spala jsem až do sedmi hodin. K večeři jsem si dala sýr, chleba, papriku a rajče a šla jsem na malou procházku k jezeru, které bylo nedaleko. Povedlo se mi tady několik nádherných fotografií s jezerem, horami a oblaky. Jenže se zvedl dosti silný vítr, a tak jsem už v devět hodin byla zase v posteli.

Pondělí - 24. února

Probudila jsem se do nádherného dne plného slunce, ticha a jen se zpěvem ptáků a dokonalého bezvětří.

U snídaně jsem se setkala s onou Američankou a jejím manželem, kteří ale už zase pospíchali dál, do dalšího města.

Po snídani jsem si objednala výlet motorovým člunem k nějaké rezervaci. To zařizovala telefonicky paní domu a vzhledem k tomu, že měli volno až po obědě v jednu hodinu, měla jsem vlastně celé dopoledne čas pro sebe.

Jak tak telefonuje, vzpomněla jsem si na svůj slib, že budu na Novém Zélandu pozdravovat paní Tichou. Svěřila jsem se tedy s mým úkolem vyřídit pozdrav z Prahy jedné spisovatelce, která teď žije v Dunedinu a přednáší tam na univerzitě.

„Jenže neznám ani její adresu, ani telefonní číslo,“ povzdychla jsem si.

„Ale to je přece úplně jednoduché,“ reagovala přívětivě paní domu, „tady máte Zlaté stránky a tam ji určitě najdete!“

„Vy zde máte telefonní seznam Dunedinu?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Jistě, vždyť je to stejný kraj jako Wanaka.“

Skutečně jsem našla jméno Tichy a ihned jsem je vytočila. K mému překvapení se tam ozval mužský hlas, a tak jsem svojí školní angličtinou vysvětlila, kdo jsem, odkud jsem a proč potřebuji hovořit s paní Tichou.

„Bohužel, maminka není doma,“ ozvalo se česky, ale ihned pokračoval. „Zavolejte si večer kolem deváté, to už tady bude.“

Z přečtených knížek jsem věděla, že má dceru a syna, a tak jsem klidně pokračovala už taky česky.

„Vy jste určitě syn paní Tiché!“

„Ano.“

„Ale vy mluvíte krásně česky na to, že jste se už narodil na Novém Zélandě!“ pochválila jsem ho.

„Kdepak, jenom trochu,“ nechtěl přijmout moji pochvalu.

„Jenže pro mě je to moc příjemné zase po třech týdnech slyšet někoho mluvit česky.“

„Vy jste moc laskavá, tolik chvály si ani nezasluhuji.“

„Jen nebuďte tak skromný, skutečně mluvíte moc pěkně. Tak já bych tedy večer znovu zavolala.“ To mám ale štěstí! Hned napoprvé jsem se dovolala.

Z mého pokoje vedou dveře přímo na travnatou plochu nevelké zahrady s překrásným výhledem na jezero Wanaka, kde až do dvanácti hodin sedím pod slunečníkem a doháním své poznámky. O půl jedné mě majitelka odváží k přístavišti.

Nastoupila jsem na motorový člun a pozoruji, jak ve velké výšce krouží ohromný pták s lidskou posádkou. Provozuje se tady paragliding, což mě moc láká.

Přepluli jsme zátoku, kapitán nás vede hustým křovinatým porostem a já se stále dívám po nějaké kavárně, protože v ceně tohoto výletu je také nabízeno malé občerstvení. Domnívala jsem se, že to bude káva. V poledne jsem doma nic nejedla s tím úmyslem, že si k té kávě přikoupím nějakou buchtu.

Vegetace je tady úplně jiná než ve Franz Josef, všechno je takové pichlavé a ty křoviny mají taky takovou drsnou kůru. Je vidět, že se musí v zimě dosti bránit. Taky je to tady lyžařský ráj, a dokonce sem prý jezdí z Čech instruktoři. Lítají tu ale nepříjemně kousající muchničky a právě jsem měla tu čest jednu takovou potvůrku osobně poznat, až jsem vykvikla.

Kapitán se každou chvíli zastavuje a bla-bla o jednotlivých rostlinách a keřích, jak jsem se dovtípila.

Společná fotka
Společná fotka

Dostali jsme se k nádherné vyhlídce. Kapitán fotí na požádání oba manželské páry a mně bleskla hlavou myšlenka. Když byli všichni vyfoceni, požádala jsem svojí královskou angličtinou o společnou fotku do mého aparátu a ledy byly prolomeny. Protože každý podle mé výslovnosti hned poznal, že jsem cosi jiného, prší na mě doslova otázky odkud a jak to a na jak dlouho, takže, když to ze sebe všechno vysypu, mám taky já příležitost ze zeptat, odkud kdo je. Jedna dáma je z Londýna, jedni manželé z Austrálie a ti druzí jsou Američané, ale před tím žili v Německu.

„Jak to, že už dávno nevím, že mluvíte německy? Já totiž těm výkladům moc nerozumím.“

A začala řeč. Tohle je zde takhle, tamto zase jinak, tady jsou pasti s návnadou proti škůdcům, což jsou krysy, potkani a divoké kočky. Takže jsem až teď pochopila, že tady žijí nějací vzácní ptáci. Už taky přicházíme k veliké voliéře a zdravíme se s vědeckou pracovnicí, které se zde po týdnu střídají a provádějí výzkum.

Jedná se o vzácného ptáka velikosti asi jako naše koroptev, ale mají o trošičku delší nohy a jmenují se Wicki. Prý už málem vyhynuli, takže se vláda postarala o jejich zachování. Nežijí nikde jinde na Novém Zélandu než tady a v současné době mají osmnáct jedinců, z toho je pět mláďat. Kavárna ale nikde.

Vracíme se stejnou cestou, teď je to trochu do kopečka a kapitán čeká ohleduplně na mě.

„Jak se vám jde?“

„Dobře. Víte, já jsem moc šťastná, že jsem tady a myslím si, že mě má Pán Bůh moc rád.“

„Vy věříte v Boha?“

„Samozřejmě.“

„A jak si ho představujete?“ To jsem si domyslela, že se na to ptá.

„To víte, že to není nějaký dědula tam nahoře na trůně, ale Bůh je přece všude okolo nás, v přírodě, ve mně, ve vás,“ a jak jsem se na něj otočila, abych mu rukou ukázala, že i v něm je Bůh, ještě jsem stačila postřehnout, že kývá souhlasně hlavou, zakopla jsem a už jsem letěla. Dobré tři metry jsem se snažila narovnat, ale setrvačnost mého rychle kráčejícího těla nakonec způsobila, že jsem přímo nosem dopadla do trnitého porostu vedle cesty. V levé ruce bundu a v pravé otevřený foťák, který jsem samozřejmě chránila, abych jej nepoškodila. Můj klobouček byl tou setrvačností ještě kus přede mnou.

Jak tak ležím na té zemi, bolí mě hlava a ruka a říkám si, vidíš, ty blbče, vytahuješ se, že tě má Pán Bůh rád, což je asi rouhání a přílišné sebevědomí, tak tě hned za to potrestal.

Všichni se ke mně vrátili a pomáhali mi, abych mohla vstát. „Jak vám je, co vás bolí, jste v pořádku?“

„Děkuju, děkuju, ale to mám za to, že jsem se bavila v mém věku tady s tím mladíkem.“ Už se pořád jen dívám na cestu a ten kus kořene jsem si vyfotila. Mrcha jedna, přímo uprostřed pěšiny trčí ze země asi deset centimetrů kolmo vzhůru, určitě o něj zakoplo už mnoho turistů a on si nedá pokoj a drží tam jak helvetská víra. Asi třikrát jsem pak byla upozorňována na další a další kořeny, ale stejně už koukám jenom po zemi a ne, co kde letí.

Německy hovořící Američanka je vedle mne a znovu se vyptává, kde mě co bolí. Sama totiž taky, ještě doma, upadla a přitom odhrnula elegantní klobouk, aby mi ukázala dosud znatelnou jizvu vedle oka.

Začaly jsme si povídat i o jiných věcech, chtěla jsem vědět, jak jsou v Americe dlouho, kde tam žijí a proč tam šli.

„Bydleli jsme v Hamburku,“ spustila, „a jednoho dne jsme si s manželem řekli, že se pojedeme na dva roky podívat do Ameriky. Pak se narodily děti, už mají svoje rodiny a ze dvou let je nakonec třicet pět roků.“

„Jak tady budete dlouho?“ chtěla jsem vědět.

„Jsme tu jen na čtrnáct dnů, pak už zase musí manžel do práce.“

„No vidíte, všude jinde ve světě si lidé mohli říct, pojedeme tam a tam, a jenom my jsme žili padesát let jako v žaláři. Musím vám říct, že jsem moc šťastná, že jsem se téhle doby dožila.“

Vrátili jsme se ke člunu a kavárna pořád nikde. Už ale nese náš kapitán a průvodce v jedné osobě ze člunu objemnou kabelu a vyndává skleněné hrníčky. Celá nadšená říkám: „Cofféé!“ Ale ona zatím čistá voda! Ale moc dobrá a k tomu kus buchty. Hurá! Docela jsem si pochutnala.

Najednou všichni žasneme, protože se z okolní houštiny přišli na nás podívat dva Wicki. Házím jim kousek buchty, když kapitán něco bla-bla, a já jsem pochopila, že je nemám krmit, aby se neochočili. Vida, jak jsou čiperní, ti zachránění.

Zachránění čiperní WICKI
Zachránění čiperní WICKI

Plujeme zpátky k přístavišti a mě pořád fascinují ti nahoře, kteří krouží nad našimi hlavami. Po přistání se ihned vrhám do přilehlého bufetu na něco k jídlu. Objednávám si kávu a jeden kousek koláče.

„Přejete si ho ohřát?“ Proč si mám dávat ten koláč ohřívat?

„To není sladké?“

„Ne.“

„A ten vedle je sladký?“

„Ne.“

„To oboje je slané?“

„Ano.“

„To je pizza?“

„Ne.“

„Tak prosím ohřát.“ Co mám dělat! Vůbec nevím, co jsem si objednala, ale vypadalo to docela pěkně. Bylo to taky moc dobré, něco jako natvrdo uvařená vejce s různou zeleninou, ale upravené do velkého kulatého koláče s okrajem z lístkového těsta. Moc jsem si pochutnala.

Zůstávám na břehu jezera a pozoruji, co se kde děje. Támhle se dva fotí, děti si hrajou kolem vody, která je ale na koupání dosti studená, a zase o kousek popocházím a fotím. Stále víc mě přitahují ti, co lítají nad mojí hlavou. Sedám si poblíž jejich startu, až mi to nedá a jdu se zeptat, co a jak. Jsou čtyři hodiny a obsazeno mají až do šesti.

Objednávám se na druhý den na desátou hodinu dopolední. Sice jedu zítra dál, do Queenstownu, ale autobus mi jede až odpoledne ve tři, tak bych to mohla stihnout. Sedím dál a dívám se, jak zájemci startují. No jo, co když ale bude zítra větrno! Včera taky nelítali. Takže ruším zítřek a počkám si tady na tu šestou.

Instruktor všem zájemcům něco důrazně vysvětluje, tomu já přece nebudu rozumět! Zůstávám dál sedět v pohodlném křesle, které mi členka tohoto týmu nabídla, a všechno pečlivě pozoruji, až si myslím, že už všechno vím. Teď startuje mladá dívka a najednou oba, i s instruktorem, leží na zemi. Takže to není tak jednoduché, jak to všechno vypadá! Za ní už jsem na řadě já.

Fešák, mladý instruktor, mi vysvětluje, že musím vší silou držet lana v obou rukou, zůstat pevně stát a teprve, když mi řekne, tak budeme utíkat z mírného svahu loučky, která končí u jezera. Ta lana vedou k motorovému člunu na hladině. Sám stojí za mnou, při čemž jsme nějakými popruhy k sobě připoutáni. Kývám hlavou, že rozumím a pevně držím lana. Jenže se mu to asi zdálo málo, najednou jsem je měla pustit a těch lan se ujali tři přihlížející mladíci. Úplně bez problému dostali ten můj těžký zadek do vzduchu hned napoprvé. Hurá!

Instruktor a moje maličkost
Instruktor a moje maličkost

Je to nádhera! Instruktor, který sedí za mnou a mluví trochu německy, nás fotí. Aparát má na dvoumetrové vysouvací tyči, už jsme ve výši šesti set padesáti metrů, když se odpoutáváme od člunu, který nás do výšky dostal. Letíme daleko nad jezero Wanaka a já si fotím na můj přístroj. Dokonce pak dostávám do ruky ovládací lana a letíme doleva a doprava, přímo se houpeme a teď zase trochu spirálovitě, no, úžasný zážitek!!! Cítím se na dvacet let!

Nádherně a bez problémů jsme přistáli a ještě fotku, prosím.

„Musím vám říct, že mi je sedmdesát dva roků. To jste tady tak starou osobu asi ještě neměli?“

„Ale to se strašně mýlíte, už jsem letěl s dámou, která měla osmdesát šest roků a dokonce s jedním čtyřiadevadesátiletým mužem.“ Takže kam se na ně hrabu!

Letíme daleko nad jezero
Letíme daleko nad jezero

Docela svižně jsem se vydala podél jezera na dvou kilometrovou cestu k hotelu v blízkosti vilky, kde jsem bydlela. Věděla jsem, že tam někde je, ale přesně kde, to jsem jen tušila.

Už jsem procházela mezi vilkami a ten hotel ne a ne najít. I některé hotely jsou tady jednopatrové, ale nikde žádná vyšší budova nebyla vidět. Konečně jsem našla jednu větší s pootevřenými dveřmi. Vcházím, volám, zdravím a žasnu, protože jsem se ocitla přímo v kuchyni, odkud byl vidět veliký obývací pokoj a otevřené dveře do zahrady. Honem jsem vypadla. Bloudím dál, když konečně potkávám paní s pejskem, která mě ochotně dovedla přes několik zahrad, samozřejmě neoplocených, až k hotelu. Z venku by se řeklo, trochu větší vilka, ale zevnitř je to rozlehlá budova. Měli plno, protože tady večeřela právě nějaká turistická skupina, takže jsem musela chvilku počkat, než jsem byla obsloužena. Nechala jsem si jídlo donést na zahradu, skleničku červeného k mé oblíbené rybě a zeleninovému salátu, a vstřebávala jsem prožitky dnešního dne.

Skoro jsem zapomněla na to, že mám přece volat v devět hodin do Dunedinu. Pospíchám tedy a právě včas jsem dorazila domů.

Když jsem vytočila patřičné číslo, ozval se ženský hlas, ale mladý, tak jsem už česky řekla mé přání a bylo mi odpovězeno tentokrát ve slovenštině.

„Vy asi nejste dcera paní Tiché, že ne?“

„Nie, já som manželka jejho syna,“ odpověděla krásnou slovenštinou a předala mi už pak paní Tichou.

Po představení se jsem se jí snažila stručně vylíčit, jak jsem se dostala k tomu, abych jí vyřídila pozdrav z Prahy. Taky jsem jí v rychlosti řekla, že jsem přečetla všechny její knihy.

„Přijedu do Dunedinu v pátek sedmého března a budu tam do úterý jedenáctého a byla bych moc ráda, kdybych se mohla s vámi setkat.“

„Od koho mě vlastně máte pozdravovat?“ chtěla vědět a já jsem se už loučila s nějakým osobním setkáním.

„Od pana Kinkory.“

„Ale to jméno mi vůbec nic neříká, kdo to má být?“

„Já ho osobně taky neznám, ale jeho manželka, která mi vypracovala horoskop pro tuhle cestu, mi vyřizovala jeho přání vás pozdravovat.“

Paní Tichá se trochu odmlčela a pak náhle řekla.

„Dobrá, tak mi toho sedmého března zavolejte ve tři hodiny odpoledne do kabinetu a domluvíme se.“ Dala mi číslo na univerzitu a rozloučily jsme se.

Úterý - 25. února

Je zase krásné ráno a já jsem nahoře u snídaně. U stolu už sedí dva mladí lidé z Thaivanu, kteří tu jsou jen na jednu noc a najatým autem jedou zase dále. Mají na Nový Zéland jen čtrnáct dnů. Nechtěla bych takhle cestovat, ale oni jsou mladí a to je pak taky o něčem jiném, než když si vyjede starší paní.

„Dobrý den a jak se máš?“ slyším česky za mými zády. Přijela dcera paní bytné se svým manželem a nastalo velké vítání. Pracovala totiž dva roky v Čechách. Už včera jsem byla informována, že navštíví své rodiče, jsou to novomanželé a přijeli sem na několik dnů na líbánky.

Sdělování dojmů nebralo konce. První rok učila v Praze malé děti angličtinu a moc si je chválila, že prý máme chytré děti. Ale ten druhý rok prý byl otřesný. Učila na Kladně čtyři muže a to si prý užila, protože od nich mockrát slyšela: týýý vole! Uměla to báječně napodobit. Pak spustila také tři tisíce tři sta třiatřicet stříbrných stříkaček stříkalo přes tři tisíce tři sta třiatřicet stříbrných střech. To už jí tak nešlo, tak jsem se ujala výuky.

Vypravovala jsem o tom, že u nás ani malé děti neumí říkat er a že se to učí tím způsobem, že pořád opakují t, d, t, d, t, d, t, d, t, d, které se zrychluje, až je z toho krásné a jadrné rrrrr. To je ale jen první část. Když tohle perfektně zvládnou, musí jim maminka při tom rrr takovým zvláštním způsobem stisknout tváře, aby se tím našpulila ústa do správného tvaru, ze kterého je pak ř. Samozřejmě jsem to hned názorně předvedla a najednou koukám, všichni si cvičí ř. Pán domu se jenom culí, manžel učitelky taky a dcera chce po své matce, aby jí stiskla tváře. Moc jsme se všichni nachechtali.

Jak jsem si včera narazila tu pravou ruku, do rána to ošklivě oteklo, ale dcera paní bytné mi to namazala zázračnou mastičkou, takže bolest za čtvrt hodinky polevila. Určitě si ji musím koupit.

Pak už jsem pomaloučku balila, protože dnes odpoledne jedu dál do Queenstownu. O půl druhé mě paní majitelka veze k autobusu, ale nejdříve do lékárny pro mastičku a pak už mě vysadila u Turistického centra. Tady si nechávám zavazadla a hledám, kde bych si něco dala k snědku. Hned vedle je Cofféé, takže zatím kafíčko.

„Jaké si přejete?“ ptá se usměvavá dívenka.

„Nevím, jak se to jmenuje, ale je to napůl mléko a napůl káva.“

„Ano, to je dlouhé. Posaďte se, já vám ho přinesu.“

Usedám do rohu velkého sálu, zatím tady nikdo není, a doháním svůj deníček. Po kávě jsem zjistila, že mám skoro hlad a mám ještě dost času se najíst. Autobus do Queenstownu jede jen jednu a půl hodiny, to se asi nikde stát nebude, tak bych si měla ještě tady něco dát k jídlu. Takže jdu znova k pultu, kde je teď starší paní, a když chci rybu a zeleninový salát, nemůžu se s ní vůbec domluvit. Nakonec říkám, jestli tady není někdo, kdo umí německy, ona zavolá dozadu a kdo nepřijde, než ona usměvavá dívenka, přepásána velkou zástěrou, protože právě myje nádobí. Ochotně přichází, už bez zástěry, a krásnou němčinou se mne ptá, co bych si přála. Když jí vysvětlím, co chci a co nechci, všude totiž automaticky podávají k rybě pomfrity a ty já nechci, říká zase ať se posadím. A když mi pak jídlo přinesla, začaly jsme si povídat.

„Jak to, že mluvíte tak nádherně německy?“ ptám se.

„Naši sem přijeli, když byla maminka v jiném stavu, takže já jsem se narodila už tady.“

„A žijete ve Wanaka?“

„Ne, my bydlíme v Christchurch, ale já jsem tady už půl roku. Čekám teď zase na zimu, na lyžování.“

Aby si mohla v zimě lyžovat, dělá přes léto servírku a myje nádobí. Prostě tak to tady chodí.

---

ZÁVĚR

Celý život jsem se zabývala číslicemi a protože jsem svoji práci měla ráda, neváhala jsem ani na okamžik i tu svou cestu vyjádřit numericky.

Za osmdesát osm dnů mého putování jsem v různých dopravních prostředcích proseděla

celkem437 hodin
z toho v letadlech a vrtulnících79 hodin
v autobusech162 hodin
ve vlacích13 hodin
na lodích a lodičkách106 hodin
v taxi77 hodin

V průměru to dělá skoro pět hodin denně. Kdyby mi někdo před cestou řekl, že budu muset sedět každý den tak dlouho v nějakém dopravním prostředku, tak bych to asi vzdala, já nevím, ale teď, když jsem to spočítala, tak je to hrozné číslo. Je v tom ale zahrnutý i čas, který jsem strávila na plavbě po Korálovém moři, což bylo šedesát sedm hodin, a ty jsem samozřejmě neproseděla, ale příjemně prožívala.

To ale ještě není všechno, protože jsem si dala taky tu práci s kilometry. Takže začnu zase tím,

kolik to bylo celkem, a to je54.193 km
z toho v letadlech47.075 km(mimo místních přeletů na N.Z.)
ve vlacích645 km
v autobusech6.085 km
v taxi388 km

Obvod naší matičky Země na rovníku je 40.075 km, takže jsem ji objela jednou kolem dokola a ještě k tomu musím přidat jednu třetinu.

Nikdy v životě bych si něco takového vůbec neuměla ani představit, natož abych tuhle cestu uskutečnila. Jsem moc šťastná, že se mi to povedlo, a myslím, že budu mít nadosmrti na co vzpomínat.

A ještě něco bych chtěla dodat. Pokud tohle mé vyprávění bude číst někdo, kdo už má taky tak zvaně hotovo jako já a má to štěstí, že má na starý kolena taky ještě trochu peněz, ať se vůbec nebojí a udělá si taky takovouhle radost. Rozhodně to stojí za to!!!

BABKA ŤAPKA